Jelikož moje dobrodružství tady není a nebude geografické, snažím se alespon o to myšlenkové. Často mě tu napadá, že jsem asi v poslední generaci lidí, která má možnost si prožít svůj život až do stáří. Mám čímdáltímvíce pocit, že konec mého života bude poznamenán vyvrcholením problémů lidstva (přelidnění>hladomor a nedostatek pitné vody>válečné konflikty+k tomu znečištění>nemoci) a v důsledku toho nastolením nové formy lidstva v značně omezený podobě. Nějakej dánskej filozof vypočítal, že k zachování pokroku je potřeba 100000 lidí. Zdá se mi to trochu málo a taky se mi zdá, že marketingových specialistů a psychologů mezi nima moc nebude. Zdeněk mi tu povídal, že na čvut se jenom mosty studují pět let a že je zajímavý, že se za ta léta ještě nevymyslela nějaká univerzální forma pro most. To by byla asi trefa do černýho. V lepším případě budu moct v budoucnu obnovovat jen imaginární mosty mezi lidma.
Mám krvavý strup na dvouch ze čtyř největších jizev na svém těle. Nevím, jestli bych tomu měl věnovat pozornost a snažit se to porovnávat s tím očistným stavem, kterej člověk chtěnechtě při delším pobytu v zahraničí podstupuje. Mám na mysli to vytržení z českýho kontextu, absenci známých tváří a potravin pro mozek jako pc, koncert, party, který člověka prostě vrhnnou blíž k sobě a nutí ho se podívat na tu tmu pod svícnem (trochu kostrbatý obrat vim). Do zabývání se sebou samým se nikomu moc nechce a já nejsem výjimkou, vrací se starý křivdy, svědomí tíží, to co bolelo bolí - prostě se obnovujou ty jizvy, aby se pak mohli nějak líp zacelit. Je to taková forma jógy. Přijde mi taky příznačný, že už se několik dní nemůžu naučit slovo vertrauen (důvěřovat, spoléhat se) a das Vetrauen ( důvěra,víra). Ale nečekejte teď výčet :)
Dnes jsem si koupil časopis NEON (http://www.neon.de/magazin/0908) a s překvapením zjistil, že si můžu přečíst celý článek a porozumět mu. Je tam výbornej článek, který někdo dobře shrnul na uvedeném webu v komentářích k článku: "Mich hat dieser Artikel sehr schockiert! Dass Menschen, die in Deutschland aufgewachsen sind und sich in Deutschland beheimatet fühlen, einfach in Länder abgeschoben werden, die sie nicht mehr kennen und in denen sie keine Zukunft haben." Skoro se mi chtělo brečet u příběhu Libanonky, která žije v Německu od osmi let, kam se dostala na falešnej tureckej pas. Ted jí je 40 a v roce 2005 ji i s dětma vyhostili do Turecka. Turecky moc neumí, manžela od té doby neviděla. Ten nemůže přijet, protože by se nedostal zpátky a v Turecku nenašel práci - z německý výplaty žije celá rodina. Oba jsou navíc nemocní. Jsou tam ještě další dvě výpovědi, obě obdobně nesmyslný a brutální.
Koukám, že dnešní příspěvek není moc radostný. Ja se mam ale jinak dobře, snažim se učit svejch 30 slovíček denně. Do příštího čtvrtku musíme připravit projekt - tj. divadlo a tanec o vývoji v Evropě v 2.pol.20 století - nějak nerozvážne sem si to vybral a ted se mi do přípravy vůbec nechce.
